Výstava Zdeněk Lhotský & Associates 2017
V rekonstruované Kotelně bývalé textilní továrny na Poříčí společnosti Akcent Bohemia se v Železném Brodě představuje výstava děl Zdeňka Lhotského a pětice jeho přátel – výtvarníků. Všechny vystavující spojuje volba taveného skla ve formě; každý z presentovaných přichází s individuálním a jedinečným pojetím plastiky, často unikátním i z hlediska vývoje tohoto oboru sklářské práce ve světě. Železnobrodsko je sklářským regionem, který hrál v historii 20. století zásadní roli v rozvoji moderního českého sklářství. Dnes štafetu bratří Meteláků, Jaroslava Brychty, Stanislava Libenského – Jaroslavy Brychtové a mnohých dalších převzali uznávaní současníci, jako jsou Zdeněk Lhotský s Martinem Hlubučkem, spolu s dalšími kolegy a spolupracovníky (Associates). Region dnes profilují nejen ti, kteří v něm žijí, ale i ti, co jsou s ním spjati třeba dobou studií, prožitím etapy svého života v něm, nebo i ti, kteří se sem kvůli realizacím svých děl pravidelně vracejí.
Studio Lhotský s. r. o. na Pelechově, ve kterém vystavená díla vznikla, je světově proslulým centrem tavené plastiky, specializující se zejména na realizace rozměrných děl do architektury. Převzetí zadluženého a neprosperujícího Pelechova od podniku Železnobrodské sklo v 90. letech byl velký profesionální a finanční risk, který Zdeněk Lhotský jako podnikatel a umělecký ředitel ustál, ačkoliv k tomu neměl zpočátku ani ty nejmenší podmínky. Tým zkušených řemeslníků a výtvarníků pod vedením Lhotského na Pelechově pracuje pro významné představitele světového skla, jako jsou: Karen LaMonte, Howard Ben Tré, Peter Bremers, Mark Newson, Faye Toogood aj., avšak nejvíce mezinárodně medializovanou zakázkou se pravděpodobně stane právě dokončovaný obrovský skleněný sarkofág pro dánský královský pár.
Zdeněk Lhotský (1956) – sochař, sklář, designér, umělecký ředitel a kulturní mediátor, žák profesora Libenského, je v zahraničí uznáván především jako výtvarník. Dnes jej zajímají hlavně možnosti výtvarného využití speciální techniky „vitrucel“, kterou sám vyvinul. Věnuje se ale dlouhodobě také pracím do architektury, kresbě, grafice, vitrailím… V době, kdy se kolegové vyhýbali návrhům designu, se jimi zabýval. Nesnažil se ve skle prvoplánově řešit plastiku – považovanou v určitém období za úkol doby – i když mimo sklo dokázal, že sochařinu ovládá. Šel naproti i ornamentu a dekoru, třebaže české sklo se jim až na výjimky, raději vyhýbalo. Jeho mísy, stély a další monumentální práce jsou mnohem spíše výtvarnými objekty, než užitkovými nádobami. Právě pro své nonkomforní umělecké postoje, i činnost Pelechova, byl v roce 2016 časopisem Wallpaper uveden mezi dvanácti Čechy, kteří ovlivňují světový design.
Martin Hlubuček (1974), sochař, sklářský výtvarník, pedagog SUPŠ v Železném Brodě, publicista, organizátor kulturního života na Železnobrodsku. Jako tvůrce se řídí pevnou představou o sochařské formě, ke které dospěl během svých studií ve sklářském ateliéru Ilji Bílka na UJEP v Ústí nad Labem, a hlavně pak v ateliéru významného českého sochaře Michala Gabriela v Brně. Tyto zkušenosti přetavil do osobní podoby abstraktního objektu, který je založen na dokonalosti tvaru. Hlubučkovy realizace, především ty tavené, k nimž je možno se vracet a cizelovat jejich detail broušením, provokují k dotyku lidské ruky, jsou příjemné, přitažlivé a fascinující. Martina Hlubučka prioritně zajímá kultura tvaru, a ne jeho užitá funkce. Skutečnost, že objekty evokují pomyslné nádoby, nebo talíře a dózy, vzbuzuje u některých vnímatelů dojem, že jde o design. To je ovšem hluboký omyl. Hlubučkova díla jsou řešena tak dokonale, že by přidání jakékoliv obsahu do jejich vnitřních dutin zcela narušilo harmonii jejich estetického kánonu. O Hlubučkovy práce v posledních letech projevují zájem nejen zahraniční sběratelé, ale odborný kredit získal i u nejlepších světových galerií a muzeí.
Rebeca Huerta-Viga (1982) sochařka, sklářská výtvarnice. Mexičanka, která v současnosti žije ve Španělsku. Vystudovala na střední a vysoké umělecké škole v Mexiku. Cenné poznatky týkající se sklářské tvorby získala po příchodu do Čech – například ve škole v Železném Brodě, také krátce v Praze na UMPRUM, ale nejvíce odborných sklářských zkušeností a dovedností načerpala od svého mentora Zdeňka Lhotského na Pelechově, kde se zdržovala několik let. Po roce 2008 se včlenila do soudobé české sklářské scény a intenzivně v Čechách vystavovala. Dodnes zůstává spjata s českým prostředím – hlavně Železným Brodem a svými přáteli. Ve svých tavených plastikách dává přednost komplikovaným tvarům organického původu, dramatickým křivkám často rozvíjeným v nekonečných smyčkách, a také výrazným barvám. V jejich dynamice se projevuje autorčina identita – mexická senzitivita a emocionalita. V pracích Rebecy Huerty je však také patrný vliv české skleněné tavené produkce.
Oldřich Plíva (1946) – sklářský výtvarník, Libenského žák, dnes vysokoškolský pedagog, prošel několika tvůrčími etapami. Nejdříve v 70. letech patřil k výrazným osobnostem tzv. prismatické plastiky – což byly minimalistické, vysoce broušené a leštěné objekty v malém měřítku. Pak následovaly postmodernistické kompozice někdy na pomezí provokace – došel k experimentálním kombinacím skla třeba i s kožešinou… Zhruba poslední dvě dekády se jeho program ustálil na monumentálních, velkých kompozicích vycházejících z geometrických tvarů, ve kterých často redukuje barvu. Plíva bezesporu dávno patří ke klasikům českého moderního skla, jehož díla jsou zastoupena ve veřejných i soukromých sbírkách v Evropě i zámoří.
Jaroslav Róna (1957) je renomovaným malířem, sochařem, scénografem, a také někdejším pedagogem Akademie výtvarných umění v Praze. Studoval u profesora Libenského v Praze sklo, ale hlavně proto, že hledal při studiu tvůrčí svobodu, kterou v té době nemohl najít jinde. Dnes je jedním z nejznámějších národních tvůrců, kteří zasahují do takřka všech oborů vizuálního umění. Sklu se věnuje relativně málo, za to vždy s vynikajícími výsledky. Ve svých skleněných plastikách se drží charakteristického „jazyka“ – antických, archetypálních, až surrealistických tvarů, který formuje všechna jeho díla bez rozdílu. Rónovy skleněné objekty jsou umístěny v nejvýznamnějších světových sbírkách a jsou velmi vzácné.
Lucie Švitorková (1985), absolventka ateliéru Sklo vedeného Iljou Bílkem na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem (2011) a členka pracovního týmu Lhotský s. r. o. na Pelechově. Švitorková se již od studií věnuje široké škále tvůrčích zájmů počínaje designem, drobnými artefakty, šperky, a konče většími asamblážemi spojujícími sklo a vosk, a tavenými plastikami. Do roku 2016 učila na SUPŠS v Železném Brodě, po té navázala významnou manažerskou pozicí na Pelechově, ve které nahradila Václava Řezáče. Je všestranná a univerzálně kreativní, její rukopis se stále vyvíjí v závislosti na úkolu. Švitorkové tvorba nikdy nepostrádá kultivovanost, nápad, souhrnně řečeno: kvalitu, která předurčuje její další profesní růst.
Dr. Sylva Petrová, Em. Prof.